Já_zpomalil jsem krok
s očima asfaltu
já_viděl jsem další hrob
a střepiny jež patřili životu
střepiny parohu uschoval jsem
do kapes
já_vydal jsem se dál
jen ať jsem v pohybu
v tomhle momentu
sentimentu i lásky směs
já_jsem promlouval
z božstvím smrti
i když jsem pořád mlád
to jsou ti co nestaví
nezpomalí
a přec jdou dál
a přec nikam nedojdou
dál_tich jsem se ptal
a chtěl se s nimi svézt
„nikoli“ řekli mi“ ty máš ještě čas,
ty buď s těmi co jsou živ.
oči i srdce otevřený maj.“
já_poslechl jsem
dál sledujíc svůj krok
dál
po dvanácté skořápce co zbylo ze života
má člověk už dost
…
teď
Jak zvláštní
jak zvláštní
vidět svůj cíl
když dlouho se mnou kráčel
jenom stín
…
monolog
mění se
v dialog
…
16. dec 2017 o 08:41
Páči sa: 0x
Prečítané: 90x
monolog mění se v dialog
Táto báseň je vnútornou reflexiou zo stopovania, kedy som popri ceste nachádzal zrazené zvieratá a sám sa stotožňoval s priestorom... písané v za Uherský Hradištem...
Písmo:
A-
|
A+
Diskusia
(0)